Tomáš Rejman

ZE ŽIVOTA BASÁKA,
JAK JSEM HLEDAL A NAŠEL

Narodil jsem se v době, kdy Bob Dylan nahrával svou první desku. Bydleli jsme s rodiči a starším bratrem v panelákovém bytě v Litomyšli. Jako kluk jsem hlavně lítal na kole, hrál fotbal a večer ležel v knížkách. Moc rád jsem jezdil do Jarošova, kde táta (skaut a ornitolog) postavil zálesácký srub. Spolu s kluky Šlechtovými (lufťáky z Pardubic) jsme tam během víkendů a prázdnin zažívali báječná dobrodružství, ovšem mimo sobotu, protože tu jako věrní adventisté světili. V tento den jsme chodili pouze testovat kvalitu makovic nebo lusků rostoucích na lánech zarytých kulaků. (1)=odkaz na text inspirovaný popisovaným obdobím. Jako prvňák jsem velmi intenzívně vnímal sovětskou invazi v roce 1968 a následnou schizofrenii ve společnosti, která se projevovala propastným nesouladem mezi smýšlením a činěním. (2)
Zrušení skautingu a následné přesvědčování jednoho ze skautských vůdců, abychom překabátili na pionýry, se stalo první škvárou hozenou na sníh mé dětské duše. Někdy v sedmé třídě mě začala bavit chemie. Nezůstalo jen u teorie. Naše paneláková kuchyň se dost často proměnila v alchymistickou huť, kde ve zkumavkách a baňkách šuměly prudké chemické reakce. Tento zájem mi vynesl 1. místo v krajské chemické olympiádě a přijetí (bez zkoušek) na chemickou průmyslovku v Pardubicích. Zpočátku jsem tam platil za hvězdu, nicméně její záře velmi rychle pohasla. Odmítl jsem stát se šťastným držitelem svazácké legitimace. Taktéž moje nepříliš velké studijní nasazení spolu s teorií, že azbuka je nepotřebné tajné písmo, nebudilo v kantorech nadšení. V té době mi spolužák a nejlepší kamarád zvaný Psék poprvé pustil nahrávky Karla Kryla. Jeho písně mě doslova fascinovaly. Uměl jsem tehdy už něco na kytaru a všechny krylovky se postupně naučil. Často jsme chodili s kamarády na rockové koncerty do Svítkova a v klubu Na Drážce navštěvovali komornější vystoupení folkařů, kteří tehdy suplovali světélka naděje v temnotách reálného socialismu. K mým oblíbencům patřil též Bob Dylan, který k mým uším přicházel skrze nekvalitní nahrávky. Dalších porcí kultury se mi dostávalo prostřednictvím konzumace značného množství nepovinné (často zapovězené) české a světové literatury a též piva točeného ve vyhlášené studentské hospodě U Josefa. Následky této přehnané kulturní revoluce se dostavily záhy: ve druháku jsem vyfasoval postupovou zkoušku z ruštiny. Bylo nejhůř, odjel jsem do Jarošova na chatu studovat nenáviděný jazyk okupantů. Večer, byv již učením totálně zblblý, mi pak v hlavě kroužilo několik ruských slovíček, mezi nimi také Novgorod a ropovod. V jakémsi náhlém hnutí mysli jsem sáhl po kytaře a zakrátko z mé duše znásilněné studiem ruštiny vypadla písnička (3) Jižní Novgorod. Tento mechanismus pak řadu let spolehlivě a očistně fungoval. Když mé duši bylo zle, tak z ní místo zvratků vypadávaly písničky. (4) Střední školu jsem dokončil relativně slušně, ale na VŠ mě nepřijali. Narukoval jsem na vojnu. Můj vnitřní odpor vůči službě v komunistické armádě, zeleným mozkům a přiblblému mazáctví ze mě očividně sálal, což mi zpočátku značně komplikovalo život. Ve druhém roce se vše uklidnilo a mohl jsem se nerušeně věnovat svým zájmům, skládání písniček a hodně hustým pařbám se soudruhy ve zbrani. Návrat z vojny představoval spíše přesun do klece o něco prostornější, než byla ta kasárenská. „Perestrojka“ se ztrácela ještě v nedohlednu a „bolševik“ třímal zatím otěže moci pevně ve svých rukou. Začal jsem pracovat v opravdové chemické laboratoři ve Státním rybářství a prováděl rozbory vod z rybníků. Zároveň jsem systematicky obesílal různé kluby a písničkářské soutěže demo nahrávkami svých písní. V pražském klubu Na Petynce, kam jsem byl pozván na své první opravdové vystoupení, jsme se seznámili s Jirkou a Jardou Bílými, kteří mi posléze nabídli místo basáka v jejich studentské bigbítové kapele jménem Stimul. Vedle toho jsme s Psékem založili kytarové duo s názvem Naftalen. Zároveň jsem kamarádil a spolupracoval s mírně ulítlým Mirkem Kašparem, který se svou skupinou FN produkoval velmi neotřelý druh folku. Také jsem rád navštěvoval strýce na Moravě a pomáhal mu s prací ve vinohradě a vinném sklepě a nebál se ani koštování vínečka „bívého“ a červeného. (5) Čas vesele plynul a můj život se čím dál více podobal velkému mejdanu. Měl jsem za to, že pití zvládám bez problémů, ale stále častější excesy svědčily o opaku. V praxi jsem mnohokrát experimentálně ověřil, že citát In vino veritas je poněkud zavádějící. Na dně vypitých pohárů se neskrývala pravda, ale stále stejná kocovina, což mě ovšem od dalších pokusů souvisejících s hledáním pravdy neodrazovalo. Zároveň jsem toužil najít jakousi čistou formu lásky. Jak už to u hloubalů bývá, tak můj vztah k druhému pohlaví byl poněkud nevyvážený. Ve střízlivém stavu jsem se přehnaně kontroloval a v podroušeném naopak. Prožil jsem pár krátkých, nepříliš povedených známostí (6) a začínal být nervózní, že ta pravá s „absolutním sluchem pro mě“, se někde zakecala… Na jedné spíše neoficiální literární akci jsem se seznámil s Markétou. Studovala filosofickou fakultu, psala básně a vyzařovala zvláštní světlo. Byla věřící. O něco později jsem se setkal s Ilonou z „pajdáku“ v Litomyšli. O své profesi mluvila jako o poslání a věřila v Boha. Do rybářství nastoupila nová sekretářka. Dcera místního kazatele Církve bratrské jménem Lída. Co to znamená? Je to náhoda nebo směrovky z vyšších sfér? Po necelém půlroce jsme se s Lídou hodně sblížili. Tehdy jsem začal tušit, že stojím na hlavní křižovatce svého života a musím své další kroky odpovědně zvážit. Vydal jsem se „cestou vzhůru“ se záměrem uvěřit v Boha. Jenže víru nelze vyzískat z vnějších instantních ingrediencí, neboť je darem a plodem hledání zároveň. Nastalo mi nelehké téměř roční období zevrubného pátrání, četl jsem Bibli a zároveň studoval různé filosofie, ale místo odpovědí mi v hlavě duněly nové a nové otázky. Mučila mě nesnesitelná výheň pochybností a měl jsem dojem, že mi ze všeho hloubání už hrábne. (7) Ale pak náhle v jediném okamžiku, jako bych s nevěřícím Tomášem vložil ruku do Kristových ran. Moje srdce začalo vidět vírou, byl jsem doslova zaplaven a přemožen Boží láskou, v mém nitru zavládl pokoj a všechny nejasnosti se rozplynuly jako pšouk v tajfunu. Litera biblických textů ožila v živé oslovující Slovo: Bůh je láska… Ježíš řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne… Kdo hledá, ten najde…. Našel jsem odpovědi na své otázky, směr a cíl života, ale také dívku svého srdce „s absolutním sluchem.“ Asi za rok po mém obrácení jsme s Lídou spojili své cesty v jednu. Nyní jsme spolu přes 20 let, máme tři děti… Jestliže jsem před obrácením pochyboval o svém zdravém rozumu, po mé konverzi začali o něm pochybovat jiní… Přestal jsem vyhledávat veselé pitky s kamarády, hospodu vyměnil za kostel a půllitr za Bibli. Nicméně jsem pokračoval ve své „folkařské kariéře.“ (Stimul se rozpadl, kluci Bílí odešli z Litomyšle). Několikrát jsem zabodoval v textařských a písničkářských soutěžích, ovšem začal mi vysychat zdroj inspirace, neboť vnitřní přetlak po konverzi polevil. A když po revoluci „odešel rudoch od válu“ a ustalo jeho všudypřítomné zarudlé prudění, zavěsil jsem kytaru s celkem lehkým srdcem na příslovečný hřebík… Začátek devadesátých let mě zastihl v značně pilném studiu, učil jsem se jazyky (marně), absolvoval pomaturitní studium. Velkou duchovní inspiraci mi přinesla návštěva komunity ve francouzském Taizé.(8) Posléze jsem se začal věnovat jako laický pracovník různým službám v církvi. (9). V roce 1994 pak odešel pracovat do charitativní organizace Naděje. Pokles příjmů a přírůstky do rodiny mě přivedly vedle hlavní práce k podnikání. Nejprve jsem recykloval odpadní chloridy železa, což byla nádherná alchymie (proměna železa v měď), odkoupil jsem také zařízení pro analytiku vody a zařídil si soukromou laboratoř. Rok 2003 patřil navzdory horkému a slunečnému létu ke značně podmračeným. Zemřel mi bratr, naši nejlepší přátelé ze sboru se rozvedli a i v několika následujících letech přicházely značně tristní události. V těchto temných údolích jsem velmi intenzivně poznával Boží blízkost a oporu. (10) Ke konci roku 2006 jsem se celkem nedopatřením dostal na koncert Boba Dylana a pak přes Standu a Jindřicha (viz jejich příběhy) k aktivnímu hraní. Občasným zabručením na basu dotvrzuji zvěst muziky „Blabových stromů“ a byl bych moc rád, kdyby mnozí v jejich stínu objevili alespoň malý pramínek věčné pravdy a lásky… TR, leden 2009

penzion Brno