Pavel Hájek

MŮJ ŽIVOT


Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl.
A když kouká, aby byl a je, tak má být to,
Co je a nemá být to, co není
Jak tomu v mnoha případech je.
(Jan Werich)

Vznikl jsem v červnu 1992.

Nutno podotknout, že jsem měl na rodičovstvo nebývalé štěstí. Stejně tak je důležité připomínat, že oni měli nebývalé štěstí ve mně J. Když jsem se pomalu, ale jistě začal rozkoukávat, zjistil jsem, že je kolem mě nebývale mnoho lidí. Zjistil jsem, že rodina mě obklopující nepatří mezi nejmenší. Rodiče a moji 3 sourozenci (Po 7 letech jsem zjisti, že číslo je relativní) mi dávali příležitost užívat si krásné dětství v Brně.

Po asi šesti letech jsme se přestěhovali na „spálenec“ což bylo naprosto úžasné místo na samotě poblíž Vysokého Mýta. Byl jsem ve věku, kdy jsem objevoval úžasné věci jako stavění bunkrů, výrobu praků a spoustu dalších užitečných věcí a nestaral jsem se o prkotiny jako špatné sociální zázemí a chození do školy 4 kilometry. Z důvodů mě tehdy neznámých jsme se odstěhovali do úplného centra města a kde jsem měl zázemí pro můj mlaďoučký život do 12 let ve kterém se číslo mých sourozenců rozrostlo na 4. Doba plná platonických lásek, blbnutí s kamarádama, rozbijení oken, ale už snad i první záblesky po poznání, že svět není jedno velké hřiště. Měl jsem to obrovské štěstí, že otázky, které mě od zhruba tohohle věku trápily, neměly tendenci zůstavat v hlavě, ale šly ze mě ven k mým kamarádům a lidem, kteří mě obklopovali, což byli většinou lidé zainteresovaní v církvi. To určitě pomohlo k tomu, že jsem se nikdy nechytl se „se špatnou partou“ jak tomu hodně lidí takhle říká.

Čas pokročil a jak to tak bývá rod Hájků se přesunul do jiného, většího, stabilnějšího domu kde má detektivka pokračovala a ke zdárnému konci ještě chyběl obrovský kus a i těď po jeho dosažení musím říci, že je boj všude kolem mě a ve mně, ale nebudu moc předbíhat…

 

„Srdce mělo důvody, které rozum nechápal“

To, že si člověk uvědomí bezesmyslnost pozemského života,
jej nutí vsadit na to, že Bůh existuje.
(Blaise Pascal)

 


A nastala chvíle, kdy jsem se sám sebe ptal proč tu vlastně jsem a hlavně kdo vlastně jsem…Nebudu si hrát na to, že přišlo něco, co by mi dalo odpovědi na všechno. Dokonce bych řekl, že jsem nedostal odpovědi skoro na nic a určitě otázek spíše přibylo, ale dostal jsem nové brýle, kterýma se na svět dívám.

Otázka vlastní identity a žítí opravdového života který má smysl byl pro mě hnacím motorem v hledání. Stále více času jsem trávil se známými a přáteli nebo jen lidmi, u kterých jsem viděl odraz všeho, co jsem chtěl být. Tihle lidé měli něco společného. Ne všichni byli křesťané, ale měli společné to, že něčemu upřímně věřili.

Nutno podotknout, že jsem z věřící rodiny, tak není divu, že jsem neměl problém vědět, že je Bůh. Záměrně jsem použil slova vědět, protože to vystihuje tu moji víru, se kterou jsem vyrustal a nebylo důvod pochybovat. Dnes vím, že je naivní a arogantní říkát, že křesťané mají odpovědi na naprostou většinu otázek. Myslel jsem si, že kdyby lidi poslouchali, tak by nutně museli dát za pravdu tomu, v co "víme". Ale oni nechtějí slyšet…

Tohle moje „vědění“ narazilo časem nosem do zdi. Přišla první větší krize, kdy jsem nacházel nezodpovězené a celé moje „vědění“ se ukázalo ve světle světa, který není černobílý, ale má odstíny šedé. Muselo se něco stát… A PŘESNĚ TEHDY jsem zjistil, že myslet si, že víra v Boha je něco, co se nedá popřít, ale že je to rozhodnutí. Že je to nabídka. Nejvíc ke mně ze všech citátů promlouvá jeden, co řekl, Pascal. "Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají opačné přání."

Možná to teď zní jen jako ideologie,ale není! Pravda je, že bylo zaplněno jisté místo ve mně. Těžko se to popisuje, ale jistý kompas na širém moři jsem obdržel.

Další obrovská změna nastala v hudbě. Ačkoli jsem byl hudebně nepolíben dostal jsem chuť hudbu vytvářet. (Zatím jen na struně E6) Dostal jsem do ruky kytaru a rozhodl jsem se, že přestanu býti hudebním panicem a tak začíla nová kapitola díky které můžu psát pár vět o těch pár letech co jsem prožil.

 

penzion Brno